Smrt

18. srpna 2011 v 7:45 | Werankneferanpu |  Kniha mrtvých
Smrt Egypťané jako velikou ztrátu a cítili ohromný smutek, ale i jako znovuzrození a začátek něčeho nového, lepšího.
Smrt byla považována za děj, při němž z těla vychází složky člověka. Nejznámějšími jsou Ka (duch), Ba (duše) a Akh (rozum).


K opuštění těla mohlo dojít více způsoby - přirozenou smrtí(1), úmrtím na chorobu(2), smrtí v boji(3) (také zavražděním(4)) a sebevraždou(5).
(1) Egypťané považovali za ideální věk k úmrtí sto let. Většině lidí se však tohoto věku nedožila. Když některý Egypťan opouštěl své tělo, jeho věčně žijící složky se buď odloučili bez sebemenčích problémů, nebo s různými komplikacemi. Jaký způsobem člověk opustil své tělo záleželo na tom, jak žil. Jestli žil poctivě, nejedl příliš těžkých jídel či věci, které se jsou odporné (k jídlu) a zda-li příliš nelpí na svém hmotném těle. Například, když mrtví pečoval pouze o své tělo a nic jiného ho nezajímalo, dělalo duši problém odpoutat se od těla nikoli problém ,,fyzický," nýbrž psychický a pak, když už duše vyšla z těla, mohlo sestát, že u něj byla uězněna, dokud se nerozpadal stejně jako ono tělo, nebo si konečně uvědomila, že tělo tu bylo, abychom v něm žili pouze malou část života. Mezi komplikace při odchodu do Amenta se považovali křeče, bolest, psyhické výjevy... Přirozená smrt byla považována za tu lepší možnost.
(2) Chorobám velí bohyně Sakmet. Egypťany byla obávaná a snažili si ji ukonejšit jakýmkoliv způsobem. Nemoc tedy mohla být brána jako boží hně, ale byla spíše ,,rutinou." Samozřejmě, žze pokud byla nemoc vážná (a nedejte bohové u panovníka) se lidé samožřejmě dovolávali bohů. Chápání chorob bylo spíše na jedincích.
(3) Padnout v boji za vlast. Egypťané měli milovat svého vládce a panaovníka, Boha na Zemi, lidského Hora, proto dejme, že tomu tak bylo (ikdyž zřejmě ne vždy). Jak tedy vypadal svět člověka, který umřel, aby boyl či chránil území? Bohové oceňovali lásku ke svému panovníkovi. Muž si ospravedlnil své srdce a pokračoval ve své pouti, aniž by se musel nějak více ospravedlňva. Ovšem toto platilo pouze pro ty, jejichž prohřešky nebyly zas tak veliké. Pro ty, jenž se dopustili velkých omylů, bylo to, že zemřeli ve válce, velmi polehčující okolností. A pokud se voják obětoval, aby zachránil faraona, nebylo očem diskutovat, stal se tím, k čemu všichni lidé směřují - bratrem bohů.
(4) Být zavražděn nikdy nebylo příliš příjemné. A Egypťané si to mysleli taky. Avšak ii člověk zavržděný se musel vyzpovídat před soudem, nebylo jiné cesty. A trocu utěšující pro zavražděného bylo, že vrah to taky nebude mít zrovna jednoduché, až nad ním bude stát bohy se lví hlavou a ohnivým mečem ruce.
(5) Sebevražda bylo to nejhorší, co si člověk mohl udělat. Stejně jako vražda to bylo protivenství bohům a jejich zákonům o životě, neúcta k daru Nejvyššího a naprostá zaslepenost k řádům Maat. Tenhle člověk skončil stejně jako vrah - v kopce hlídanou lví bohyní, dokud si neuvědomil, co spáchal a nenarodil se znovu. Pak měl šnci znovu žít poctivě a postoupit dál ve svém žiotě, aby žil spoustu dalších životů, z nichž jednou vejde mezi bohy.

Zdroje:
Joan Grantová - okřídlený faraon
Waldemar Uxüli - Zasvěcení ve starém Egyptě
Lucia Gahlin - Egypt bohové, mýty a náboženství

Werankneferanpu
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama